Temný samet noci rozťal chladný svit měsíce. Na opuštěné silnici se krčily dva stíny. Každý krok mě bolel tak, jako by mi v nohách stříhaly jiskry přímo ze svalových křečí. Dodnes na tu noc nezapomenu.
Volání dobrodružství a stín pochyb
Všechno to začalo o týden dříve. Nastal jarní teplý čas a s ním i nálada podniknout akci, která se člověku zapíše do paměti na opravdu dlouhou dobu. Volba padla na tradiční pochod krajem proslulé Babičky, podél železniční tratě z Jaroměře do Trutnova. Jenže osud měl jiné plány. Kvůli mé čerstvě zlomené ruce v sádře letos nepřipadalo v úvahu trasu projet na jízdním kole.
I když ve mně před odjezdem hlodal tichý vnitřní hlas, že by se ten jarní daný den mohl kvůli horku a únavě zvrtnout v nečekanou komplikaci, náš dobrodružný duch nakonec zvítězil. Pětadvacetikilometrová pěší tůra se zlomenou rukou sice zněla bláznivě, ale brala jsem to jako skvělou výzvu.
V sobotu ráno jsme vyrazily – doprovázené mou věrnou fenkou Dášenkou – čilé, natěšené a radostí nedočkavé. V batohu jsme měly jen lehkou svačinu a pití. Plán byl přece neprůstřelný: ujít 25 km tam a zpět se pohodlně vrátit vlakem. Na padesátikilometrovou procházku jsme rozhodně nebyly vybavené.
Past za azurovým nebem
První polovina cesty probíhala jako v nádherném snu. Vstupenky jsme měly zakoupené, kilometry podél železniční trati v krásné krajině ubíhaly a obě jsme se během cesty smály, zpívaly a hrály slovní hry. Všední starosti jsme úplně vypustily z hlavy, zatímco nám nad hlavou zářilo slunce na azurovém nebi.
Pochod nás úspěšně dovedl až do samotného cíle. Oběd jsme si daly v malebném údolí a po jídle jsme se ještě chvíli procházely kolem starého mlýna a podél řeky, kterou lemovaly košaté vrby, až k šumícímu splavu a zase zpět. Všechno se zdálo naprosto dokonalé. Moje ruka v sádře držela a my jsme si užívaly zasloužený relax.
Jenže idyla netrvala dlouho a brzy nastal nečekaný zlom. Když jsme zamířily k nádraží a dorazily k prodejnímu okénku jízdenek, přišel tvrdý náraz na realitu. Vlaky zpátky k nám sice normálně jely, jenže my jsme během celého dne, plného drobných radostí a občerstvení na každém rohu, nevědomky utratily příliš mnoho peněz. Ztratily jsme úplnou kontrolu nad útratou za náš mlsný jazyk a u pokladny s hrůzou zjistily, že na jízdenky domů už nám v peněžence nezbylo vůbec nic. Zůstaly jsme stát na stanici bez prostředků, s vědomím, že do hodiny a půl se začne stmívat. Nezbývalo nám nic jiného než se otočit a vyrazit zpátky po svých. Stejnou cestou zpět.
Zmizelá stezka
Otázka, zda zvládnou jít stejnou trasu dvě unavené ženy, byla zodpovězena dřív, než jsme stačily dojít k lesu. Původní turistické značení pochodu už bylo pryč a lesní stezka se ponořila do neprostupné tmy. Ocitly jsme se v pasti, ze které nebylo úniku, uvízlé na místě před těžkou a vynucenou poutí.
Nebylo zbytí. Souhlasně jsme kývly na sice bezpečnější, ale o to delší cestu podél silnice. Skutečná „zmizelá stezka“ nás pohltila.
Takovouto zpáteční cestu ani jedna z nás nikdy nezažila. Bez kvalitního nočního vybavení se chůze po tvrdém asfaltu stala očistcem. Sádra na mé ruce najednou vážila stokrát víc. Když už byla bolest svalů nesnesitelná, musely jsme se zout a pokračovat dál bosky. Každou chvíli jsme vyhlížely aspoň autobusové zastávky, které nám uprostřed noci sloužily jako jediné bezpečné body pro krátký odpočinek a načerpání sil.
Půlnoční vysvobození
Čím hlouběji jsme však upadaly do nočního pochodu za temné noci, tím více se v nás probouzela zvláštní, tichá síla. Strach z neznáma střídal zvláštní klid. Noc byla teplá a měsíční svit nám věrně svítil pod nohy, jako by nás hvězdy na obloze samy ochraňovaly před případnými nepřáteli, divokou zvěří nebo podivnými situacemi. Celou tu nekonečnou cestu jsme kráčely samy, obklopeny jen tajemnou noční přírodou.
Když konečně cvakly klíče v zámku a obě unavené poutnice dorazily domů, na hodinách odbíjela přesně půlnoc. Ten pocit absolutní úlevy, když jsem mohla konečně ulehnout do postele s teplým šálkem čaje v rukách, byl tím nejkrásnějším okamžikem, jaký mě mohl potkat. Původně plánovaný jednodenní výlet se proměnil v dechberoucí, padesátikilometrový noční maraton – v příběh o vytrvalosti, sesterském poutu a překonání vlastních limitů, na který už do konce života nezapomeneme.