Magické datum 11. listopadu a stará píseň mě zavedly k tajuplné zřícenině v údolí. Co když zdi nebyly vztyčeny proto, aby lidé viděli ven, ale aby udržely dávná tajemství uvnitř?
Jsou dny, které kalendář nestráží nijak výjimečně, a přesto v osobitém čase nesou neviditelnou pečeť osudu. Pro mě byl takovým dnem 11. listopad. Magické datum plné jedniček ve mně probudilo hlubokou touhu sbalit se a navštívit další tajuplnou památku. Už jako dítě jsem měla ráda jednu písničku – o staré zřícenině, která leží na severozápad od našeho hlavního města. Právě tento numerologicky tajemný den mi píseň neustále probíhala myšlenkami. Řekla jsem si: „A vpadne na další tajuplný výlet, tady je!“
Neváhala jsem. Vzala jsem do ruky mobilní telefon a vytočila číslo své důvěrné kamarádky. Nabídla jsem jí společnou cestu. Ani na minutu nezaváhala. Naše sdílené nadšení nás okamžitě propojilo a obě jsme se nemohly dočkat, až v průběhu dne odjedeme a budeme moct vyrazit. Byl to můj dlouholetý sen, z mých tužeb se na toto místo jet podívat. Měla jsem před sebou vyhlídku dalšího splněného „minisnu“.
Vůbec jsem netušila, jak místo ve skutečnosti vypadá. Znala jsem jen melodii z dětství, ale realita mě velmi mile překvapila. Stavba je usazena v údolí – netyčí se na vysokém kopci, jak bývá obvyklé. Cestou tam jsme si o tomto zvláštním místě povídaly, vyměňovaly si myšlenky a s každým kilometrem z nás padaly staré starosti.
Když jsme dorazily, parkování bylo hned naproti hradu přes cestu. Vystoupily jsme z auta, bezpečně zamkly a pak už jsme jen stály, ohromeny tou nádhernou siluetou, která se tyčila před námi, a překrásným, mírně obklopujícím okolím. Na rozdíl od jiných historických sídel, která shlížejí na svět z výšky skalních ochozů, toto leží ukryté v dolině, jako by bylo „schované před světem“. Jako by ty zdi nebyly vztyčeny proto, aby lidé viděli ven, ale proto, aby udržely něco uvnitř.
Možná celé údolí funguje jako obrovský akumulátor energie. Když utichne turistický ruch a kamenné bloky začnou chladnout, prý je možné slyšet zvláštní, tiché praskání. Jako když se probouzí stará paměť skrytá v základech.
Procházely jsme se vnitřní cestou celého areálu. Stezka vedla podél břehu bývalého rybníka, stromy byly lemovány košatými vrbami a z vody byl cítit chlad. Když jsme dorazily k samotnému vstupu, vítala nás velká, otevřená zaoblená brána. Už před ní jsem ucítila zvláštní vlhkost a zatuchlost dávných časů. Zatajil se nám dech a se zvědavostí a nadšením jsme vstoupily dále.
Celá ta nádherná a tajuplná atmosféra mě pohltila do poslední buňky mého těla. Nejsilnějším místem celého komplexu je torzo velké hranolové věže. Podle místních legend v ní straší dcera jednoho z dávných pánů. Obě verze jejího tragického osudu berou dech – buď ji otec nechal zazdít zaživa, nebo ji tam holá samota dohnala k šílenství kvůli zakázané lásce. Místní lidé vyprávějí, že v noci se v prázdných oknech občas objevuje slabé, namodralé světlo. Kdo má citlivý sluch, v šumu větru mezi balvany prý stále slyší její poslední slova.
Místo bylo kdysi obklopeno velkým rybníkem, který sloužil jako obranný prvek. Traduje se, že pod základy a dnem bývalé vodní plochy vede složitá síť tajných chodeb. Tyto podzemní prostory jsou dnes zatopené a ukrývají věci, které nikdy neměly spatřit světlo světa. Staré zdi začnou šeptat ve chvíli, kdy hladina podzemní vody stoupne a probudí dávné rituály. Uchovávají tajemství staré lásky, zrady nebo zapomenutého slibu, které dříve či později začnou vyplouvat na povrch.
Když jsem na tomto magickém místě vnímala energii prostoru, v mysli se mi rozložil neviditelný příběh symbolů. Všechny vnitřní obrazy se ukázaly v obrácené poloze – jako zrcadlo něčeho, co je zablokované, unavené a touží po nápravě.
Tento vnitřní vzkaz mluvil o ztrátě vnitřního ohně a o únavě z neustálého bránění se celému světu. Ukazoval na stará zranění, vnitřní konflikty a obavy, které člověk nosí v sobě jako těžké brnění. Odrážel izolaci a chybějící radost ze sdílení, přičemž jasně říkal: „Dost bylo stagnace, je čas pohnout se z místa.“ Jako by přišlo varování před zbrklým bojem a slepou vírou v dogmata.
Ale pointa celého prožitku ležela na konci – všechna tato těžká, obrácená nehybnost vedla k jedinému: „Otevřeno dokořán“. Jako by energie toho místa a pochopení vlastních stínů konečně odemkly zámek.
Tento tajuplný genius loci, který mě doposud nedokázal opustit, mě zcela pohltil a zanechal ve mně nesmazatelnou stopu. Nechtělo se nám z tohoto prostoru vůbec odcházet. Jen s těžkým srdcem jsme se nakonec vydaly na zpáteční cestu. Ještě před úplným odjezdem jsme si sedly na kapotu auta a několik minut se tiše dívaly na tu krásu s hlubokým klidem v duši.
I druhý den ráno jsme se probudily s touto intenzivní myšlenkou. Jako bychom se přes noc proměnily v bílé paní, které se probudily do nového dne s hlubokým poznáním, že se naše vlastní vnitřní zdi otevřely dokořán.