Výlet k zatopenému lomu v české krajině přináší nádherné výhledy, klidnou hladinu vody a působivou atmosféru. Místo, které mělo být jen cílem cesty, se však promění v nečekaný zážitek.
Máte někdy pocit, že vás konkrétní místo doslova volá?
Že ranní impuls není jen náhoda, ale začátek příběhu, který prostě musíte prožít? Přesně to se mi stalo jednoho krásného slunného dne.
Všechno to začalo zdánlivě nevinně – u ranní černé kávy v mém oblíbeném malém bílém hrnečku. Listovala jsem seznamy míst, která jsem doposud nepoznala, když na mě vykoukla fotografie hlubokého, zatopeného lomu. Ta hlubinná, syrová krása mi okamžitě zatajila dech.
Bylo rozhodnuto.
Rychlá snídaně, otočení klíčkem v mém červeném autě a cesta za přírodními krásami mohla začít. Když vás intuice vede oklikou
Cesta byla plná nadšení, ale také zmatků. Pokud na toto skryté místo jedete poprvé, zjistíte, že značení je mírně řečeno chaotické. Člověk musí mít oči na stopkách, aby v tom labyrintu neoznačených cest a chybějících ukazatelů správně odbočil. Párkrát jsem zabloudila, ale vnitřní hlas mě neomylně táhl dál. Když jsem konečně zaparkovala na odlehlém místě u lomu, vypnula motor a zhasla světla, na moment jsem jen tak seděla s rukama na kolenou. Vydechla jsem a v duchu poděkovala za šťastnou cestu bez nehody. Pak už stačilo jen vzít lahev čisté vody, zamknout auto dálkovým ovladačem a vyrazit po stopách pozemské krásy. To, co se přede mnou otevřelo, byl dechberoucí pohled. Jemný písek lemoval okraje monumentálního lomu, na jehož dně zářila křišťálově čistá, průzračná voda. Vysoké, hluboké skalnaté stěny se tyčily k nebi jako přírodní katedrála opředená starými legendami a pověstmi. Skutečný český Grand Canyon v celé své kráse.
Místo, kde šeptá vítr… Jenže vítr ten den nešeptal jen tak pro nic za nic. Varoval mě. Varování, které jsem měla poslechnout
Kolem lomu vedou stezky a bezpečné vyhlídky, ze kterých se dá ta nádhera sledovat. Všude svítí jasné nápisy: Přísný zákaz slézat dolů na dno po skalkách, hrozí velké nebezpečí! Jako rozumný člověk jsem samozřejmě věděla, jak riskantní by to bylo, a dolů na dno jsem v žádném případě nelezla. Držela jsem se bezpečně nahoře na postranních stezkách. Jenže člověk nemusí porušit zákazy, aby se dostal do potíží – někdy si nebezpečí najde vás, i když stojíte na pevné zemi. Zatímco jsem z horní cesty pozorovala hlubinu pod sebou a fascinovaně sledovala skály zrcadlící se na hladině, z dálky zpoza křoví se ozval podivný zvuk. Nebyl to šustot listí ani krok obyčejného turisty. Bylo to těžké, rytmické našlapování, které směřovalo přímo ke mně.
Stín na horní stezce
Chtěla jsem se otočit a jít klidným krokem zpátky k autu, jenže zpoza zatáčky na písčité cestě mi náhle zablokovala směr cizí postava. Nebyl to nikdo, kdo by si sem přišel udělat výlet. V ruce držel starý opotřebovaný zápisník a v očích měl chlad, ze kterého mi okamžitě zatuhla krev v žilách. Zastavil se jen pár metrů ode mně. Podíval se dolů do hlubiny lomu a pak upřel pohled přímo na mě.“Všichni se dívají jenom dolů,“ zašeptal chraplavým hlasem. „Ale ta pravá tajemství se skrývají nahoře. V tom, co tu v tichosti upravujeme a schováváme před světem v našich záznamech. Neměla jsi sem dneska chodit.“ Písek mi mírně klouzal pod nohama a za zády jsem měla strmý sráz lomu. Dolů copená stezka nevedla a jediná úniková cesta zpět k autu byla odříznutá touhle záhadnou postavou. V tu chvíli mi došlo, že tohle magické a opuštěné místo si svá tajemství hlídá velmi drsným způsobem. Vítr nad ním sice šeptá, ale občas je to šepot, ze kterého mrazí…