Byl příjemný, slunný a větrný podzimní den, který přímo vybízel k tomu nesezdět doma. Vzduch voněl spadaným listím a svěžím větrem, který jako by volal: „Vezměte kabáty, boty i dětství za ruku a poďte ven!“
„Pojďte, dětští i velcí, na kopci to bude dneska pořádně létat!“ zvolala s úsměvem, když zapínala dětem bundy. Sledujíc předpověď věděla, že lepší počasí pro drakiádu si ani nemohli přát. Slunce hřálo, ptáci zpívali, a i když by bylo lákavé zůstat zachumlaná v dece na gauči, pohled na nedočkavé oči jejích dětí ji nenechal na pochybách – tohle bude den plný zážitků.
Netrvalo dlouho a ocitli se na nedalekém kopci. Byla tam spousta rodin a obloha se brzy zaplnila pestrobarevnými draky. Létali vysoko, rozverně se třepotali ve větru a děti nadšeně výskaly.
„Koukej, mami, jak ten náš letí vysoko!“ křičel syn a tiskal v ručkách naviják.
Ona se usmála, ale na malý okamžik jí hlavou bleskla vzpomínka z vlastního dětství. Byla to vzpomínka na její vlastní drakiádu, která tenkrát dopadla nešťastně. Místo kupovaného barevného draka si tehdy s kamarádkou vyráběly draka z papíru a špejlí. Její tatínek se snažil pomoct, jak mohl, ale drak byl těžký, chyběla mu rovnováha a místo do oblak se po pár metrech nekontrolovaně zřítil k zemi a rozbil se. Tenkrát proplakala celé odpoledne.
Dnes je to ale jiné, pomyslela si a pocítila vlnu vděčnosti. Teď v dospělosti jí ten nezdar z dětství nic nebral – naopak ji hřálo u srdce, že dnes může svým dětem dopřát tu pravou radost, kterou sama tenkrát nezažila. Vnímala, jak ji přítomný okamžik nabíjí čistou energií.
Atmosféra na kopci byla úžasná, plná smíchu, přátelství a sdílené radosti. Když se podzimní den schyloval k večeru a vítr začal pomalu utichat, oslovila je starší paní, která na kopci pouštěla draka se svými vnoučaty.
„Děti už mají studené tváře a večer se blíží,“ usmála se paní vlídně. „Bydlím kousek pod kopcem, nechcete se jít zahřát na teplý čaj? Byla by škoda tenhle hezký den hned ukončit.“
„To by bylo moc milé, děkujeme,“ přijala nabídku s úsměvem.
Domeček paní hostitelky byl plný tepla a domácké pohody. Paní před ně položila vlastnoručně vyrobené hrnečky a talířky. V ručně modelovaném hrnečku se kouřilo z lahodného domácího bylinkového čaje a na talíři lákal k nakousnutí voňavý domácí moučník.
„Vy si vyrábíte keramiku sama?“ zeptala se zaujatě při pohledu na krásné hliněné nádobí.
„Ano, vypaluji si ji ve vlastní peci,“ odpověděla paní s jiskrou v očích. „Každý kus má svůj příběh.“
Atmosféra byla tak hřejivá a bezpózně bezpečná, že se cítila téměř jako VIP host. V hlavě se jí honily myšlenky o tom, jak moc ji toto setkání inspiruje a jak krásné podněty jí osud do života přináší. Při pohledu na vlídnou tvář starší paní se jí na pusu drala otázka, jak zvládat životní změny a neztrácet naději.
Starší paní jako by jí četla myšlenky. Položila hrnek s čajem na stůl, podívala se na ni a tiše, s hlubokou moudrostí řekla:
„Nebuďte smutná z toho, co končí. Když se jedny dveře zavírají, otevírají se nové… A do nich pak vstupujeme úplně v novém a jiném světle.“
Ta slova ji zasáhla přímo do srdce. Cítila, jak z ní spadla i ta poslední špetka pochybností. Věděla, že i když se některé věci v životě nepovedou na první pokus stejně jako tenkrát její dětský drak , vždycky přijde nový vítr a nové dveře, které ji dovedou k ještě většímu štěstí.