Jedno letní ráno, šálek chladnoucí kávy na balkoně a náhlý záblesk inspirace. Vzpomínka na tátovo vyprávění mě ve vteřině přenesla ke stínům strážce kraje.
Jedno ráno při úsvitu slunka si sedím na svém malém balkoně a tiše pozoruji probouzení naší malebné vesnice. Slunko pomalu vychází, ptáci za radostného zpěvu nosí mláďatům potravu. Pánové, před odchodem z domova do zaměstnání, venčí své čtyřnohé miláčky a děti si ještě hezky pospávají v postýlkách, jelikož se píše měsíc červenec – období letních prázdnin.
A já si tak pro sebe říkám: „Co již s načatým dnem?“
Můj taťka mi vždycky velmi rád a často vyprávěl o hradě sídlícím jihozápadně od centra naší metropole a nápad na jeden z prázdninových dní byl tu. „Díky, tati,“ proběhla mi hlavou ta jasná myšlenka. Rychle jsem dopila svoji oblíbenou kávu a posnídala poslední sousto zdraví prospěšné snídaně. Oblékla jsem na sebe to, co mi pod ruku zrovna spadlo, zamkla bezpečně svůj třípokojový slunný byt, sešla rychle prudké schodiště, nastartovala své osobní auto a zvídavě vyjela k cíli.
Cestou jsem vnímala velmi pozitivní energii. Všechno, co jsem o tom místě za celý život slyšela, se mi oživovalo v mysli a já díky tomu byla vteřinu za vteřinu blíž a blíž. Zaparkovala jsem pod kopcem za místní poplatek.
“Wou,“ řekla jsem si v duchu. Byl to pohled neskutečný, opravdové pohlazení po duši. Chtěla jsem okamžitě pokračovat nahoru, k němu. Cesta lemovaná postranními obchůdky a restauracemi ubíhala, i když stoupání k hradu nebylo zrovna nejmírnější. S každým dalším krokem a větším přiblížením jsem silněji cítila a vnímala záhadnost královských rodin a jejich panovníků. Jako by se vzduch kolem mě začal měnit.
Když jsem konečně stanula před mohutnými hradbami, pozitivní energie ranní cesty ustoupila hlubokému, až pochmurnému chladu, který vyzařoval z letitých kamenů. Stíny minulosti, ukryté v záhybech staletých zdí, jako by na mě tiše promluvily.
Před očima se mi začal odvíjet neviditelný příběh dávných hradních pánů a jejich družiny. Cítila jsem přítomnost hrdé a pevné paní tohoto sídla, strážkyně hojnosti a bezpečí. Jenže hradby nebyly jen symbolem moci, skrývaly i hluboké lidské bolesti. V chladném vzduchu visel stín dávných zklamání a starých ran, které se zde odehrály a teprve časem se začaly hojit. Okolo mě proplouvaly další neklidné energie – proud emocí, lásky a porozumění, který tu kdysi možná tekl, byl v těchto chladných chodbách zablokován a otočen do nitra. Cítila jsem nevyslovený žal a potlačené city těch, kteří zde museli žít v odloučení a plnit své vladařské povinnosti na úkor vlastního štěstí.
Začala jsem stoupat po úzkém, potemnělém vnitřním schodišti. Schodů bylo nepočítaně, točily se vzhůru do temnoty a s každým krokem jsem měla pocit, že kráčím mimo reálný čas. Cítila jsem se zmatená, jako bych kráčela do neznáma bez logického vysvětlení, vedená jen čistou intuicí a neviditelnou silou hradního komplexu.
V tom jsem vystoupala k masivnímu oknu, odkud se otevíral výhled na okolní lesy. Zde se energie náhle proměnila. Světlo, které sem dopadalo, s sebou přineslo záblesk hlubokého vnitřního naplnění a uvědomění si, že i přes všechny historické strasti je toto místo chráněno vyšší spravedlností. Každý čin, každý osud zde byl zvážen s absolutní přesností a minulost nakonec našla svou rovnováhu. Pocítila jsem vděčnost a klidnou harmonii – pocit milosti, dávání a přijímání, který očistil veškeré předchozí těžkosti.
Pochmurná atmosféra schodiště se rázem rozplynula. Moje ruka, která se dosud dotýkala chladné, vlhké kamenné zdi, najednou ucítila teplý závan letního vzduchu.
Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Když jsem je znovu otevřela, nestála jsem na hradním schodišti. S trhnutím jsem se probrala. Seděla jsem na svém malém balkoně, v ranním červencovém slunci, s poloprázdným šálkem již chladnoucí kávy v ruce. Celý ten mystický zážitek, celá ta cesta k majestátnímu sídlu se odehrála během několika okamžiků mého hlubokého ranního rozjímání. Všechno to byl jen sen, neuvěřitelně živá vize, kterou mi přineslo probouzející se ráno.
Korunovaný vládce kopce byl míle daleko, ale jeho stíny minulosti a vnitřní poselství ve mně zůstaly pevně otištěné, jako by mělo toto mystické probuzení změnit celý můj nadcházející den.